Víra a rozhodování (20. neděle v mezidobí, 18. 8. 2024)

Texty:

• Joz 24, 1-2a. 14-17. 18b
• Ef 6, 10-18
• J 6, 56-69

Modlitby:

1/ Dobrý Bože, chceme věřit, že naděje na uzavření příměří v pásmu Gazy jsou reálné. Modlíme se za mír a vyprošujeme obyvatelům tohoto území pokoj. Nepřestáváme myslet ani na rusko-ukrajinský konflikt a prosíme za všechny, kdo jsou do něj - obvykle proti své vůli - zataženi. Myslíme na padlé a modlíme se za jejich rodiny, prosíme za zraněné a doživotně zmrzačené, kterým válka zpřetrhala rodinné vazby, zamíchala plány do budoucnosti. Pane, většinou v těchto případech nemůžeme nabídnout více než je modlitba, duchovní služba. Obracíme se k tobě, náš dobrý Bože, v naději, že nás vyslyšíš. Smiluj se, Hospodine!

2/ Bože, naše země i mnoho dalších území v Evropě je sužováno v těchto letních měsících vedry a suchem, lokálně vznikají požáry. Horko střídají bouřky s přívalovými dešti, kroupami a záplavami. Mnohde dochází k velkým škodám na majetku a lidé se na zasažených územích ocitají v ohrožení života. Velká vedra nebo naopak přívaly vody postihují lidi na cestách na dovolené. Svěřujeme do tvé ochrany všechny, kdo jsou v tomto čase prázdnin na cestách, kdo bojují s nepřízní počasí a jejími následky. Smiluj se, Hospodine!

3/ Pane, 21. srpna si v naší zemi připomeneme už 56. výročí smutné události, která zasáhla do našich moderních dějin a ovlivnila životy dvou generací občanů Československa. Invazí vojsk Varšavské smlouvy nastal čas nesvobody, cenzury, pronásledování nepohodlných. Také pro církve a věřící přišla doba zkoušky, v níž mnozí neobstáli a sklonili se před baaly tehdejšího režimu. Přiznání ke Kristu bylo znamením nepohodlnosti a přinášelo společenský neprospěch, omezení ve studiu, v práci, v kariéře. Dobrý Bože, děkujeme za to, že žijeme ve svobodné zemi a vyznáváme, že si málo vážíme daru svobody, který jsme po listopadu 1989 dostali. Přestože se smíme bez omezení shromažďovat, vstupovat do veřejného prostoru a přinášet do něj evangelium, jsme to především my sami, kdo mu bráníme, aby se dostávalo k lidem. Svou vlažností, malou horlivostí a nedostatečnou láskou. Litujeme toho, Pane, a prosíme o probuzení touhy žít tak, jak vyznáváme. Smiluj se, Hospodine!

4/ Modleme se za nemocné z našich rodin a náboženské obce, prosme za staré a opuštěné, za bratry a sestry v domovech pro seniory a ve zdravotnických zařízeních, za kněze na odpočinku. Požehnej, Pane, všechny, kdo se k tobě obracejí s důvěrou, že je vyslyšíš. Smiluj se, Hospodine!

Sestry a bratři,

rozhodování o nejrůznějších záležitostech patří k našemu životu. Běžnou volbu ze dvou nebo více možností konáme několikrát denně, o závažnějších věcech se rozhodujeme méně často. Jsou rozhodnutí, která by měl člověk udělat jen jednou za život a u zvolené možnosti zůstat. Takové volby se týkají víry nebo životního stavu. Profesní roli sice můžeme během života měnit, ale přesto se dá říct, že se na prahu dospělosti naše další směřování ustálí na mnoho let, když si zvolíme studijní obor a budoucí povolání. Některé volby se jen těžko vracejí zpátky, pokud to vůbec je ještě možné, následkům špatného rozhodnutí se nelze vyhnout.

V životě víry napomáhají správnému rozhodování, které nesleduje jen dosažení vlastního štěstí, prospěchu nebo obohacení, ale naplňování křesťanského poslání v různých podobách, duchovní cvičení, tedy systém meditací a modliteb, při nichž člověk zkoumá své vlastní motivace a cíle ve světle Božího slova a snaží se rozlišovat mezi různými pohnutkami ty, které jsou skutečně od Boha a vedou k dobru a k životu, protože věříme, že Bůh je jejich původce.

Situaci zásadní volby zachycuje naše vstupní čtení. Jozue shromáždil lid do Šekemu, staré svatyně, v níž byl uctíván kenaanský Pán smlouvy (ba´al berít) či Bůh smlouvy (´el berít), aby lidem připomněl, co pro ně udělal Hospodin, když povolal Abrahama, rozmnožil jeho potomstvo, vyvedl lid z egyptského zajetí a daroval mu zemi. Všechno bylo Izraeli dáno z milosti a moci Hospodinovy, ne pro lidskou zásluhu. Svou řeč zakončil Jozue výzvou k rozhodnutí: "...vyvolte si dnes, komu chcete sloužit, zda božstvům, kterým sloužili vaši otcové, když byli za řekou Eufratem, nebo božstvům Emorejců, v jejichž zemi sídlíte." (Joz 24, 15) Vojevůdce povzbuzuje Izraelity, aby se zbavili zbytků pohanství a modlářství, všeho, co by mohlo lid odvádět od Hospodina. Právě v Šekemu už jednou došlo k manifestačnímu zřeknutí se pohanských model (Gn 35, 4), nyní to má učinit celý Izrael, svobodně a po zralé úvaze. Z Jozuových slov je zřejmé, že lidé si vždycky mají tendenci hledat nějaké modly, k nimž by se ve své pošetilosti upínali a sloužili jim, obětovali čas, energii, život. Místo mrtvých model nabízí lidem možnost zaměřit život k živému Bohu, dárci všeho dobra, a také sám jde příkladem, když prohlašuje: "Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu." (Joz 24, 15b) Izraelci se tehdy otevřeně přiznali k Hospodinu, i když nešlo o snadné rozhodnutí na pohanském území, kde bylo běžné, že lidé přijali místní bohy. Nedali se zviklat právě v situaci, kdy měli vstoupit do zaslíbené země. Učinili zásadní rozhodnutí, i když věděli, že Hospodin je Bůh žárlivě milující, jehož nárok se nesnese s žádnou lidskou polovičatostí, proto trestá zradu a hřích.

Zásadní rozhodnutí museli udělat i Ježíšovi učedníci, když jejich Mistr pronesl řeč o chlebu sestupujícím z nebe, který je třeba jíst, aby měl v sobě člověk život. Slova o jedení těla a pití krve byla pohoršující pro židovské posluchače nikoliv proto, že by si snad představovali masivní konzumaci, ale proto, že šlo o tělo vydané za život světa (51), tedy o Ježíšovo ukřižování a užitek z jeho smrti.

Mnozí z Ježíšových učedníků prohlašují jeho slova za hroznou řeč, která se nedá poslouchat. (60) Je nepříjemné vidět v Ježíšově utrpení nutnou pomoc a je obtížné přijmout tuto cestu za svou, tedy vystavovat se riziku nesení kříže a pronásledování. Ježíš poznal námitky učedníků, protože věděl, co je v člověku (J 2, 25, Mk 2, 8), a zareagoval na ně tak, že jejich pohoršení ještě vystupňoval: Je vám zatěžko slyšet, co až to uvidíte? Až uvidíte Syna člověka vystupovat tam, kde byl dříve? (62) Ježíšova slova člověk nepochopí jinak než nasloucháním jeho slovu, bez něj se s působením Ducha nesetká. Někteří mezi jeho učedníky zatím k víře nedospěli, nebylo jim to dáno od Otce. Schopnost věřit je darem od Boha, projevem Boží milosti, a zůstává vždy zahalena tajemstvím. Ani Ježíš ji nijak nevysvětluje.

Když Ježíše opouštějí mnozí z jeho učedníků, zaměřuje se pozornost na jeho Dvanáct, na apoštoly. "I vy chcete odejít?" (67) Tam kde se ukazuje kříž, opadá zájem o Ježíšovo slovo. Ježíšova otázka nabízí možnost odchodu, ale umožňuje Petrovi učinit vyznání: "Pane, ke komu bychom šli, ty máš slova věčného života." (68) Jeho slova patří k nejsilnějším textům Nového zákona, připomínají vyznání u Caesareje Filipovy (Mk 8, 29n) nebo Martino vyznání předcházející vzkříšení Lazara (J 11, 27) "A my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten svatý Boží." (69) Ukazuje se, že je víra vlastně poznáním a pravým viděním skutečnosti. Mysl osvícená vírou dovoluje učedníkům zůstat s Ježíšem, jehož řeč je sice tvrdá, ale zároveň je slovem věčného života, umožňuje jim vykonat dobré rozhodnutí.

Pane, i my jsme uvěřili, že ty jsi Svatý Boží a že máš slova, která jsou život, vedou k životu. Ani my nejsme výjimkou. Když na nás dolehnou zkoušky, pocítíme tíhu kříže, chtěli bychom se mu vyhnout. Podléháme pokušení přijímat jakousi lacinou milost, která se nabízí pod cenou, přijímat odpuštění bez pokání a Krista bez kříže, sami žádný nenosit. Odpusť nám, Pane, naši malou víru a neochotu přijímat závazky a podle nich také žít.

Smiluj se, Pane.