Promluva na 7. neděli velikonoční (12. 5. 2024)

Texty:

• Sk 1, 15-17. 21-26
• 1 Jan 5, 9-13
• Jan 17, 6-12

Modlitby:

1/ Pane, modlíme se za mír na celém světě, prosíme, aby byly ukončeny boje na Ukrajině a v Izraeli. Prosíme za osvobození izraelských rukojmí a mírové ukončení konfliktu. Prosíme za to, aby národy poměřovaly své síly na sportovních utkáních nebo ve vědě a umění, nikoliv s ostrými zbraněmi v rukou. Smiluj se, Hospodine!

2/ Modleme se za nemocné z našich rodin a z náboženské obce, prosme za sestru Zdeničku Voborskou a Zdeničku Kašpárkovou. Smiluj se, Hospodine!

3/ Prosme za církev Kristovu, aby její jednotlivé části hledaly cestu k sobě, překonávaly předsudky, dovolily nechat uzdravit historické křivdy a nedorozumění a odvážily se jít společnou cestou za tebou. Modleme se za jednotné svědectví všech pokřtěných o Kristu trpícím, obětovaném a zmrtvýchvstalém, za službu lásky v tomto světě, aby lidé přijali Krista, dárce spásy.

Modleme se za Církev československou husitskou v roce jejího sněmu, prosme za jejího patriarchu Tomáše Buttu, za biskupy, za biskupa plzeňské diecéze Lukáše, za kněze, jáhny a všechny věřící. Prosme za to, aby se naše společenství proměňovalo Duchem svatým a nechalo se jím uvádět do plnosti Kristova učení. Prosme za to, aby byla naše církev duchovním domovem, místem setkávání s Bohem i lidmi. Smiluj se, Hospodine!

4/ Modleme se za místa, kde se shromažďují lidé ke sportovním, kulturním a společenským aktivitám ve větším počtu a jsou tak snadným cílem útoků extrémistů a teroristů. Pane, chraň nás svou milostí. Amen.

Sestry a bratři!

V blízkosti Svatodušních svátků, kdy si budeme připomínat seslání Ducha svatého na učedníky a prožijeme plnost velikonoční radosti, přináší liturgický kalendář o 7. neděli velikonoční Ježíšovu modlitbu za učedníky ze 17. kapitoly Janova evangelia. Ježíš se v ní obrací k Otci, ale modlitba je určená také učedníkům, budoucí církvi, vždyť za ně se k Bohu obrací.

Ze situace loučení, z toho, za co se Ježíš modlí a jakým způsobem to dělá, můžeme říci, že zanechává učedníkům svou závěť. Nejprve předkládá jakousi hodnotící zprávu o splnění úkolu, který přijal od Otce, a následně prosí za pozůstalé učedníky. Chce zajistit, aby jeho dílo pokračovalo, a chce ujistit své přátele o tom, že se nemají čeho bát.

Této modlitbě se někdy v literatuře říká „Velekněžská“, což není přesné, protože v ní Ježíš jako Velekněz nevystupuje. Spíše jde o modlitbu proseb a díků k Otci, kterou vyslovuje Vyslanec před svým rozloučením.

Ježíš tedy nejprve připomíná, že dokončil své dílo, když lidem otevřel cestu k věčnému životu. Účinným se ale jeho zprostředkování stává jen tomu, kdo ho skutečně přijme. Víra je vždy zahalena tajemstvím. Při jejím zrodu spolupůsobí Boží milost i člověk svou vůlí, svým rozumem a citem.

Když Ježíš připomněl, proč přišel a co vykonal, obrací se jeho pozornost k učedníkům. Výslovně přitom rozlišuje ty, které mu dal Bůh, od těch, kteří jsou kolem, tedy od světa. Ježíš se modlí k Otci, aby je zachoval ve svém jménu, prosí tedy za ty, které mu Otec dal. Za svět takto prosit nemůže, protože ten zůstává ve svém omylu, jak píše Jan už v samém úvodu svého evangelia: Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. (J 1, 10)

Ježíš je na odchodu, takže už není ve světě, ale přece ještě mluví ze světa. Jeho promluva není hlasem z nebe, ale zaznívá v čase před jeho odchodem. Ježíš prosí za ty, které mu Otec dal; jsou mu svěřeni do péče, protože patří Otci.

Učedníci Páně mají být zachováni v Božím jménu, mají tedy Bohu patřit a být jeho vlastnictvím. Ježíš prosí o zachování, tedy o udržení v tomto vztahu. Jestliže se takto modlí, je jasné, že učedníci jsou u Boha, ale zároveň ve světě. Jejich víra je tak denně vystavena nejrůznějším zkouškám a pokušením a rozhodně není ničím statickým, jednou provždy hotovým. Člověk ji musí znovu a znovu probojovávat a zbavovat se berliček, aby dospěl, pokud možno, k víře abrahamovské, víře navzdory tomu, co ho potkává a co se kolem děje.

Učedníci, kteří mají být zachováni v jeho jménu, mají být jednotni: „...a všecko mé je tvé a co je mé je tvoje.“(10) „...nechť jsou jedno jako my.“(11b). Vztah Syna a Otce je vzorem vztahů mezi těmi, kdo byli skrze Syna přivedeni k Otci. Jednota Syna a Otce přitom není nic abstraktního nebo mystického. Spočívá v tom, že Syn přijal službu lásky, kterou Otec zamýšlel pro svět, a Ježíš tuto lásku pak jako přikázání předal svým učedníkům: „To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám přikazuji.“ (Jan 15, 12-14)

Ježíš udržoval své učedníky ve vztahu k Bohu a teď prosí za to, aby jeho působení pokračovalo i po jeho odchodu. Svůj úkol splnil opravdu dokonale, takže neztratil nikoho z těch, které mu Otec dal, kromě Jidáše. Myslí na shromážděné učedníky, ale později doplní jejich počet o všechny z příštích generací, když k nim přidá ty, kteří uvěří skrze jejich slovo (20).

Ježíšovy učedníky všech dob má charakterizovat jednota a láska. Pokud se jen trochu orientujeme v církevních dějinách, asi se shodneme, že tuto výzvu Páne Ježíše nebyli učedníci schopni naplnit a neumí to ani dnes, i když už mezi sebou různé proudy křesťanství nevedou náboženské války a scházíme se více či méně pravidelně ke společným modlitbám, zdůrazňujeme, co nás spojuje a věříme, že je toho jistě víc, než věcí, které stále zůstávají překážkou na cestě k úplné jednotě. Zdá se, že „ideologie návratu“, inspirovaná podobenstvím o návratu ztraceného syna, která byla dříve praktikována římskokatolickou církví, je nahrazena modlitbou za posvěcení všech, jak ji prosazoval jeden z průkopníků ekumenického hnutí, lyonský kněz Paul Couturier, jehož jméno je spojeno s Týdnem modliteb za jednotu křesťanů, kterého se také naše církev v pravidelném lednovém termínu účastní. Jeho myšlenkou bylo, abychom se přiblížili Kristu obrácením srdce a všichni zůstali věrni svému poznání Krista, které máme ze své církve, a zároveň abychom se zapojili do modlitby za ty druhé, za jejich posvěcení. Podle tohoto průkopníka ekumenismu se tak zázrak jednoty začíná uskutečňovat už nyní, protože je marné, jak psal v jednom drobném spise: chtít, aby se uskutečnila nejprve jednota duchů v pravdě a potom jednota srdcí v lásce. Láska je hlasatelkou pravdy.

Proto se nyní připojujeme modlitbou za všechny Kristovy učedníky rozptýlené v různých církvích a prosíme, abychom zůstávali v Kristově lásce, pevně napojeni na kmen, z něhož naše církve i my sami máme život. Modlíme se za to, aby nás Bůh vedl cestou lásky a služby druhým, abychom vydávali před lidmi společné svědectví a aby tak svět snáze uvěřil, že Bůh svého Syna poslal. (J 17, 21 b) 

Amen.