O hořčičném zrnu (11. ne v mezidobí, 16. 6. 2024)

11. ne v mezidobí, 16. 6. 2024

• Texty:
• Ez 17, 22-24
• 2K 5, 6-10. 14-17
• Mk 4, 26-34

Modlitby:

1/ Modleme se za mír, bez něhož není možný život na zemi. V těchto červnových dnech si připomínáme smutné výročí vyhlazení Lidic a Ležáků, události, které ukázaly krutost nacistického okupačního režimu v plné síle. Děti odtržené od matek, odvlečené na převýchovu do Německa, matky v koncentračních táborech, otcové a muži postřílení v hrobech, které si sami vykopali, a vesnice srovnané se zemí. Demonstrace síly zla. A přece se nepodařilo zastavit spravedlivý boj a odpor proti zlu. Mír, v němž jsme v Evropě mohli dosud žít, byl vykoupen krví nevinných obětí, vojáků i civilistů. Jsme vděčni za jejich odvahu a ochotu darovat sebe, to nejcennější, co člověk má, aby děti těchto statečných lidí a děti jejich dětí mohly žít v jiném světě.

Děkujeme za jejich svědectví a prosíme za to, aby nás jejich příklad povzbuzoval v našich nejrůznějších životních situacích, které mnohdy pošetile pokládáme za vážné a nechceme změnit nic na svých, často sobeckých, představách o štěstí. Smiluj se, Hospodine!

2/ Bože, prosíme za země, které nemají tolik štěstí jako naše země, protože se v nich i dnes válčí, denně umírají lidé a města i obce se staly němými svědky krutosti, násilí, touhy po moci.

Modleme se za Ukrajinu a její obyvatele. Prosme za ukončení nesmyslné války a obnovu života této východoevropské země.

Prosme za Izrael, za oběti útoku na kibucy v pásmu Gazy, za zavražděná rukojmí, za zabité vojáky i civilisty. Modleme se za trpící pozůstalé po obětech, za rodiče vyhlížející s bolestí návrat svých ztracených dětí, za děti čekající na své rodiče. Prosme za všechny, které válka připravila o domov a učinila z nich uprchlíky odkázané na humanitární pomoc ze zahraničí. Smiluj se, Hospodine!

3/ Modleme se za církev po celém světě, aby její jednotlivé části nacházely cestu k sobě, abychom jako sestry a bratři mohli společně číst Písmo, slavit večeři Páně a jako jeden Boží lid chválili Pána.

Modleme se za to, abychom hledali především Boží království a nestarali se tolik o tradice otců nebo dokonce o zajištění svého vlastního pohodlí.

Prosme za odvahu hledat Boží vůli a také ji naplňovat ve svých životech. Modleme se za Církev československou husitskou, za její duchovní i laiky, abychom tvořili jedno společenství, byli tolerantní k lidem jiných názorů a ochotní si naslouchat. Smiluj se, Hospodine!

Sestry a bratři!

Asi jste už slyšeli nebo dokonce sami používáte úsloví: Člověče přičiň se, Pán Bůh ti pomůže. Takto se obvykle odpovídá někomu, kdo hledá odpověď na otázku: Co mám dělat, abych žil/a dobře, abych se nemíjel/a s Boží vůlí pro svůj život? Jak si ale poradit se situacemi, které podle vnějšího zdání úplně maří veškerou vynaloženou energii a čas a přivádějí nás ke vzteku nebo zoufalství? Záleží zdar Božího díla na Bohu nebo na člověku?

Prorok Ezechiel je od Hospodina pověřen úkolem předložit izraelskému domu podobenství a přivést ho tak k poznání. Ezechiel mluví o orlech, cedru a vinné révě, ale posluchačům je jasné, že nejde o zvířata a rostliny. To babylónský král přiletěl jako orel do Judska a dosadil na trůn krále Sidkijáše. Ten se ale rozhodne hledat pomoc u jiného orla – egyptského krále, a tím celou zemi uvrhne do neštěstí.

Sazenice révy, kterou orel přesadil do dobré, zavlažované půdy, dosahovala sice nízkého vzrůstu, ale pocházela z té země. Nově dosazený král Sidkijáš byl domácího původu, žádný cizinec, a měl dobré předpoklady pro zdárný růst, i když z něj nikdy neměl být vzrostlý cedr. V těžké době babylónské okupace, kterou Judsko prožívalo, se stal davidovec Sidkijáš příslibem stability.

Vinná réva mohla nepochybně nést ovoce, ale Sidkijáš nerozvážně upnul svou naději k jinému orlu – egyptskému faraonovi, s jehož pomocí doufal vyhnat babylónského panovníka. Je jasné, že babylónský král nenechal nevěru nepomstěnou. Nebylo zapotřebí ani velké síly ani mnoha lidí, východní vítr přicházející na Hospodinův příkaz se dostavil bez lidského přičinění a vykonal své. Sidkijáš spojenectvím s Egypťany porušil nejen přísahu věrnosti danou babylónskému králi, ale také Hospodinu, protože přísahal ve jménu Hospodinově. Nabukadnesara navíc označil Hospodin za svého služebníka, takže vzpoura proti Babylónskému králi byla v konečném důsledku i vzpourou proti Bohu Izraelitů.

Byl by to smutný konec davidovské dynastie, kdyby událost skončila Sidkijášovou smrtí. Vždyť Hospodin zaslíbil Davidovi trvalé kralování: "Tvůj trůn bude navěky upevněn." (2S 7, 16), proto zakončuje Ezechiel svou vizi zaslíbením. O orlu se dál už nemluví, ale prorok vidí, jak sám Hospodin bere ratolest z vrcholku vysokého cedru a zasazuje ji. Sidkijáš se z Božích plánů vyloučil, jeho synové byli popraveni (2 Kr 25, 7), sotva unikl někdo, kdo by se ujal otcovského dědictví. Hospodin nechal uschnout zelený strom, ale ratolest z uschlého stromu učinil vzrostlým cedrem. (22-24) Suchým stromem je míněn král Jójákín pykající za nezodpovědnost svého otce. Z jeho potomka učiní Hospodin vzrostlý strom, upevní trůn krále Davida, i když ještě není známo, kdy k tomu dojde. Snítka bude zasazena na vyvýšené izraelské hoře, na hoře Sijón, k níž podle dalšího z velkých proroků – Izaiáše – poputují národy světa, aby se učily znát Hospodinův Zákon. Nebude už rozhodovat ani král babylónský ani egyptský, ale blízkým i dalekým bude vládnout potomek z Davidova rodu. Pod Boží ochranou vyroste v mohutný strom, pod nímž naleznou všichni hledající své útočiště.

Podobně mluví Ježíš v podobenství o Božím království, tedy Boží vládě, kterou zpřítomňoval a jejíž příchod ohlašoval Jan Křtitel: "Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské." (Mt 3, 2) Ježíš v podobenství přirovnává Boží království k semenu, které padá do země a aniž by byla půda kypřena nebo jakkoliv ošetřována, semeno roste a mění se v stéblo s klasem přinášejícím úrodu. Zrno jen padlo do země, člověk do jeho dalšího růstu dál nezasahoval. Všechno se dělo z vyšší moci, z Boží vůle podle zákonů, které Stvořitel vetknul do svého stvoření. Země sama od sebe přináší úrodu. Jistě to neznamená, že by člověk, který zasel, nemusel nic dělat. Pracuje tvrdě, dobývá v potu tváře svůj chléb, jak je mu určeno, ale přesto jsou také chvíle, kdy odpočívá, a semeno přesto roste. Stejně tak Boží království je skrytě přítomné a roste, ať se hlasatel evangelia namáhá nebo sbírá síly k další službě, a to až do žní, tedy k poslednímu soudu. Pro Ježíše bylo jeho podobenství obrazem jeho poslání. Evangelista už ho chápal jako obraz Ježíšova vzkříšení.

Také následující – v pořadí už třetí podobenství o růstu zrna – mluví o Božím království. (Mk 4, 30-34) Je v něm přirovnáno k hořčičnému seménku, sotva rozeznatelnému od zrnka písku, které přesto může vyrůst do podoby velikého keře dosahujícího až tři metry výšky, v jehož větvích mohou sídlit ptáci. Nejde tedy jen o proměnu něčeho malého ve velké, ale také o změnu účelu. Neužitečný plevel se stává užitečnou dřevinou nabízející stín v letním horku. Také toto podobenství ukazuje, že je Boží království něco nového, dostupného jen v příslibu, a proto je třeba o něm mluvit v podobenstvích. Nechápavost učedníků naznačuje jejich základní problém a zároveň nám připomíná nutnost vést stále s Kristem rozhovor – modlit se, číst Písmo a přijímat svátosti, a tak hledat odpovědi na vyslovené nebo někdy raději nevyslovované otázky.

K životu křesťana v tomto světě patří jistá odvaha unést provizorium, vydržet s vědomím, že jsme spaseni skrze víru, a přece kolem sebe vidíme a prožíváme jinou realitu. Království Boží je zde mezi námi, a přece se neuzdravují všichni, za které se modlíme, umírají nevinní lidé, vítězí zlo, alespoň se to tak zdá. Janu Křtiteli do vězení Ježíš vzkazuje po jeho učednících odpověď na otázku která Jana s blížící se smrtí zajímala: "Jsi ten, který má přijít nebo máme čekat jiného?" (L 7, 19) Ježíš posílá učedníky s textem Izaiášova proroctví, s ohlášením milostivého léta Hospodinova (7, 22) a dodává: "Blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží." (23)

Otče, od tebe pochází všechno dobré, neustále uprostřed nás zaséváš setbu svého Království lásky a pokoje a dáváš jí vzrůst.

Učiň z nás spolupracovníky na tomto svém díle v síle víry, kterou v nás probouzíš.

Ať nikdy nezapomeneme, že evangelium tvého Krista přinášejícího spásu se zde na zemi nešíří naším výkonem, ale Boží milostí.

Ježíš si nás vyvolil za své spolupracovníky. Ať jsme silní Duchem svatým a neseme ovoce lásky a pokoje. Amen.