O chudé vdově (32. neděle v mezidobí, 10. 11. 2024)

Texty:

• 1 Kr 17, 10-16
• Žid 9, 24-28
• Mk 12, 38-44

Modlitby:

1/ Dobrotivý Bože, prosíme tě za mír na Ukrajině a v Rusku, modlíme se za to, aby se konflikt nerozšířil na další území. Modlíme se za mír na Blízkém východě, za ukončení nesmyslného zabíjení a ničení, za propuštění izraelských rukojmí. Myslíme na bolest a utrpení sirotků i vdov a vdovců a prosíme za spásu zesnulých i útěchu pro pozůstalé. Smiluj se, Hospodine!

2/ Modleme se Církev Kristovu, rozdělenou do mnoha církví, aby hledala cestu k jednotě, kterou si přeje Kristus, abychom byli věrohodnými svědky víry a přiváděli mnohé ke spáse. Modleme se za Církev československou husitskou, za jejího patriarchu Tomáše Buttu, biskupy, za plzeňského biskupa Lukáše, za kněze, jáhny a všechny věřící sestry a bratry. Toužíme po tom, aby nás Pán vedl po své cestě a naše náboženské obce aby byly místy, kde se hlásá a žije evangelium smíření a odpuštění, kde sestry a bratři předcházejí jedni druhé v lásce a v jejich středu zůstává Kristus. Smiluj se, Hospodine!

3/ Modleme se za nemocné z našich rodin a z náboženské obce, za lidi trpící hmotnou nouzí nebo nedostatkem lásky, nepřijetím a osamělostí. Smiluj se, Hospodine!

4/ Modleme se za děti, aby vyrůstaly v bezpečí svých rodin, naučily se rozlišovat dobro a zlo a získaly základní jistotu, že svět kolem nich je místo k životu.

Prosíme za mladé dospělé, aby byli ochotní dávat svoje síly a schopnosti ke službě druhým a nehledali štěstí jen v úspěchu a penězích.

Modleme se za rodiny procházející nejrůznějším zkouškami, aby jejich členové hledali smíření a odpuštění. Prosme také za ty, kdo ve zkouškách neobstáli a jejichž rodiny se rozpadly. Kéž zkušenosti životní prohry přinesou růst v lásce.

Modleme se za všechny, kdo ztratili blízkého a zůstali sami. Ať je církev přístřeším pro všechny hledající duchovní domov, bezpečí a naději věčného života. Smiluj se, Hospodine!

5/ Modleme se za zaplavené oblasti Španělska, za jejich obyvatele trpící zásahem ničivého živlu. Nepřestáváme myslet na obyvatele severní Moravy, kterým voda zničila domy a sebrala domovy. Modleme se za citlivé zacházení s přírodou, za pokoru a zodpovědnost. Smiluj se, Hospodine!

Sestry a bratři!

Žena, která ztratila svého manžela, vdova, se musí vyrovnávat s novou životní situací, je odkázána více sama na sebe, případně na pomoc a podporu dětí, pokud už jsou dospělé, nebo dalších příbuzných a přátel. Její úděl tak zůstává v určitých ohledech podobný osudu starověkých vdov, o nichž čteme v Písmu. Izraelská vdova ovšem nepobírala žádný důchod, nedědila po zemřelém muži a často se vracela do otcovského domu. Podporovali ji příbuzní, zvláště nejstarší syn, jemuž to ukládalo provorozenské právo, pokud mu péči o ovdovělou matku zároveň dovolovaly jeho majetkové poměry.

Jistě je symbolické, že právě vdovy spolu se sirotky byli ve Starém zákoně zahrnuti zvláštní Boží péčí. Zejména Kniha Deuteronomium na ně ve svém zákonodárství pamatuje a hrozí Božím soudem těm, kdo s nimi zacházejí nelaskavě. V době makkabejské dostávaly vdovy dokonce část válečné kořisti a jejich peníze byly ukládány v chrámě, aby byly lépe chráněny. (2 Mak 3, 10)

Ježíš v dnešním čtení evangelia vytýká zákoníkům, že přivádějí na mizinu domy vdov pod záminkou dlouhého modlení. (Mk 12, 40) Jde o vůbec nejtvrdší kritiku zákoníků, které Pán obviňuje z poškozování nejbezbrannějších, kteří naopak potřebují pomoc. Celá řada výtek padajících na hlavu učitelů Zákona se tak završuje konstatováním tohoto vrcholného náboženského pokrytectví.

Víme-li o nelehkém údělu izraelských vdov, o to více působí následující evangelistovo vyprávění o daru, který jedna z nich věnovala do chrámové pokladnice. (41- 44) Příběh se odehrává na chrámovém nádvoří, kam nesměli pohané, ale ještě mohly izraelské ženy. Lidé tam vhazovali do pokladnic peníze, měděné mince, a někteří dávali i hodně peněz. To nebyl případ chudé vdovy z našeho příběhu. Žena přispěla dvěma drobnými mincemi, dohromady dala čtyrák, hodnotu nejmenšího římského peníze.

Pro Ježíše pozorujícího dění na chrámovém nádvoří to byl impulz, aby svolal učedníky a učinil slavnostní prohlášení: "Amen, pravím vám, tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice." (43) Svoje tvrzení také Ježíš hned vysvětlil. Druzí darovali jen zlomek toho, co měli, jen přebytek. Nevhazovali zlaté a stříbrné mince, ale jen měďáky. Mohlo jich být hodně, nicméně věnovaný obnos je nijak existenčně neohrozil, ani tuto ztrátu nepocítili. Ve srovnání s nimi dala chudá vdova všechno, co měla, nenechala si pro sebe vůbec nic.

Podobně jednala také vdova ze Sarepty z Eliášova příběhu v 1. knize Královské (1 Kr 17, 10-16). Vdova neizraelského původu zřejmě chtěla obětovat baalovi to poslední, co měla, aby ho obměkčila a přiměla k tomu, aby seslal na zemi vyprahlou suchem déšť, ale její úmysl překazil prorok Eliáš, když ji žádal o pokrm. Žádost o vodu byla běžná, pocestný neměl nádobu, kterou by nabral vodu ze studny, zato prosba o pokrm zněla zvláštně. Byla pozváním k pohostinství. Neobvyklé je i to, že se žena dovolává Hospodina. Její slova nejsou pouhou zdvořilostí k cizinci. Při všem, co je Eliášovi svaté, má prorok uvěřit, že žena nemá čím by ho pohostila.

Neboj se je výzva, kterou se často ohlašuje v Písmu Boží přítomnost. Neboj se povzbuzuje vdovu prorok Eliáš a žádá ji, aby nejprve jemu upekla chléb, i když mu jasně řekla, že mouka sotva stačí na pokrm pro ni a pro jejího syna. Přesto nakonec udělala, co Eliáš chtěl, uvěřila jeho slovu zaslíbení příchodu Hospodinova požehnání a konce trápení. Dala přednost skutku milosrdenství před strachem o sebe a své dítě. Rozšířila tak řady pohanů, jejichž víra překonávala víru dětí Izraele a stávala se příkladem.

Evangelium této neděle jistě není výzvou k odevzdání veškerého majetku církvi. Něco podobného požadují sekty, které své stoupence zotročí nejprve citově a potom je zruinují materiálně. Příklad chudé vdovy z Eliášova příběhu i chudé vdovy na chrámovém nádvoří nás vedou spíše k uvažování o životních hodnotách a prioritách a tedy také o víře jako takové.

Obě vdovy dávají Hospodinu všechno, co mají, nenechávají si nic pro sebe. Účastníci duchovních cvičení podle sv. Ignáce z Loyoly jsou pozváni nabídnout Bohu všechno, aby se stali svobodnějšími pro službu Božímu království. Nejde o rezignaci na vlastní zodpovědnost za život a veškeré rozhodování a jednání, ale o vyslovení touhy dovolit Bohu, aby on sám svým Duchem vedl myšlení a jednání člověka se vším, co má, aby mu skutečně patřil a dával se k dispozici. Modleme se tedy dnes se sv. Ignácem:

Vezmi si, Pane, a přijmi celou mou svobodu, mou paměť, můj rozum a mou vůli, všechno, co mám a co vlastním. Od tebe jsem to přijal a tobě to vracím, nalož s tím zcela podle své vůle. Dej mi jen svou milost a lásku, o to prosím a víc nežádám. Amen.