Nasycení zástupů (17. neděle v mezidobí, 28. 7. 2024)

Texty:

• 2 Kr 4, 42–44
• Ef 3, 14–21
• J 6, 1–15

Modlitby:

1/ Modleme se za bezpečný průběh olympijských her v Paříži. Prosme za to, aby se podle původní olympijské myšlenky lidé různých názorů, někdy vůči sobě nepřátelští, spolu utkávali při sportovních soutěžích, nikoliv na bitevním poli se skutečnými zbraněmi v ruce. Je nám líto, že ani v době konání olympijských her nebyly zastaveny boje na Ukrajině a na Blízkém východě. Modleme se za mír a prosme o naději a odvahu žít pro lidi zasažené válkou, kteří ztratili blízkého člověka, byli zmrzačeni, přišli o střechu nad hlavou nebo pobývají jako uprchlíci v cizí zemi. Smiluj se, Hospodine!

2/ Bože, náš Otče, prosíme za duchovní obnovu v našich náboženských obcích. Modlíme se za lidi, kteří přijali v naší církvi křest, byli biřmováni nebo přijali svátost manželství, ale s církví nežijí a o život v ní se nezajímají. Prosme za odvahu je znovu oslovit a pozvat do společenství víry. Modleme se za sebe navzájem, abychom neztráceli naději a dokázali se povzbuzovat a podporovat. Modleme se za naši otevřenost Duchu svatému, abychom dokázali moudře vyhodnotit situaci a neplýtvali lidskými silami ani finančními prostředky tam, kde semena Božího slova nedopadají na úrodnou půdu. Modleme se za naši ochotu přizpůsobovat zavedený způsob práce novým podmínkám. Smiluj se, Hospodine!

3/ Bože, prosíme tě za naše sestry a bratry, kteří jsou nemocní a cítí se opuštěni. Myslíme na sestru Zdenku Voborskou a Zdenku Kašpárkovou, na bratra Slávka. Prosíme za nemocné přátele a známé, za všechny, kdo nás prosili o modlitbu a které neseme ve svém srdci. Rádi bychom nabídli více, ale cítíme svou slabost a bezmocnost. Přesto se odvažujeme doufat a obracet se k tobě, náš Otče. Potěš zarmoucené a skleslé na duchu, buď se všemi, kdo touží po společenství s tebou. Smiluj se, Hospodine!

4/ Bože, modlíme se za lidi na životní křižovatce, kteří hledají cestu. Prosíme za všechny, kdo ztratili člena rodiny, za ty, jimž se rozpadlo manželství nebo přišli o práci a s ní o zdroj peněz a obživy. Modlíme se za tvou přítomnost ve všem co je těžké a co prožíváme.

Svěřujeme ti své blízké, s nimiž žijeme v jedné domácnosti nebo pracujeme na stejném místě, potkáváme se v domě nebo v ulici, kde bydlíme. Pane, právě v setkáních s těmi, které nejvíce známe, si uvědomujeme, jak je těžké nést svůj kříž a jít za tebou. Dej nám sílu učit se trpělivosti a vytrvalosti, když se vyrovnáváme s našimi slabostmi a špatnými návyky a učíme se žít v lásce. Smiluj se, Hospodine!

Sestry a bratři!

V životě přicházejí situace, kdy se nám zdá, že se nedá vůbec nic dělat. Přestože bychom velmi rádi změnili nepříznivé okolnosti, nějak účinně zasáhli, vypadá to, jako bychom měli svázané ruce. Každý jistě můžeme jmenovat nejrůznější události ze svého života, ať rodinného nebo pracovního. Téma, které nás provází už více než dva roky a patří k našemu uvažování, je válka na Ukrajině. Snad s výjimkou zbrojařských firem, které na válkách vydělávají, si všichni lidé dobré vůle přejí mír. Konflikt odehrávající se relativně blízko od našich východních hranic se zdá být nekonečný. Vojenští experti mluví o dlouhé, vyčerpávající válce, která může trvat ještě mnoho let, přinese tisíce obětí na životech a Ukrajinu hospodářsky zruinuje. Různé země podporují tuto zemi vojensky, humanitárně, politicky. Jakou možnost ovlivnit dění mají běžní křesťané? Je vůbec nějaká?

Příběh z 2. knihy královské, který jsme dnes četli, se odehrává v Gilgálu na konci doby hladu. K proroku Elíšovi přichází neznámý muž z Baal-šališi, místa zasvěcenému Baalovi, a přináší pokrm. Už sám jeho příchod je velikým vyznáním, že Hospodinova moc nad lidskými srdci sahá dál, než jeho vyznavači obvykle předpokládají. Muž nepřináší mnoho, dává z první úrody. Mohlo by se zdát, že jde o osobní dar pro proroka, ale neznámý dárce za něj nežádá žádnou protislužbu. Jeho dar je proto skutkem milosrdenství. Elíša si pokrm neponechává pro sebe, ale přikáže svému služebníku, aby ho rozdal lidem. A stane se, co se zdálo být nemožné, zástup je nasycen.

Příběh o Elíšovi jako by předznamenával Janovo vyprávění o zázračném nasycení početného shromáždění pouhými pěti chleby a dvěma rybami (J 6, 1–15), jehož děj se odehrává na blíže neurčeném místě na břehu Tiberiadského jezera, kam Ježíše následoval zástup. Tito lidé viděli znamení, která činil na nemocných, proto za ním šli. V jejich srdcích se ozývala zvídavost a možná se i probouzela víra.

Jako při jiných příležitostech také v našem vyprávění se Ježíš ujímá iniciativy, a když uvidí zástup, je to on, kdo se ptá, a kdo rozděluje potravu a dává příkaz k sebrání toho, co zbylo. Jedná jako svrchovaný Pán, což v tomto případě znamená, že se ukazuje především jako hostitel a pastýř.

Jestliže se Ježíš ptá Filipa, co budou dělat, jak nasytí zástup, je to hlavně proto, aby Filip i ostatní učedníci poznali něco o sobě.

Z Filipovy odpovědi vychází najevo nesoulad mezi Ježíšovým záměrem a Filipovým způsobem nahlížení na svět. Zatímco se Ježíš ptá, kde seženou něco k jídlu, Filipa zajímá, za kolik si ho opatří? Pokud jde o peníze, hledisko, které zvolil Filip, nemají jich učedníci dost na zaopatření zástupu. Jistý zdroj nasycení tady ale přeci jen je. Jeden chlapec má pět chlebů a dvě ryby. Chleby jsou ječné – podobně jako v příběhu o nasycení početného zástupu prorokem Elíšou.

S pastýřskou starostlivostí usazuje Ježíš – dobrý Pastýř přítomné posluchače na zatravněném místě (Ž 23), kam se i početný zástup 5000 osob vejde. Evangelistovi záleží na tom, abychom věděli, že má Ježíš přehled o tom, kolik lidí se shromáždilo a je třeba je nasytit. Jako hostitel Ježíš vzdává díky Bohu Otci za pokrm a rozdílí ho přítomným. Souvislost se slavením večeře Páně jistě nelze přehlédnout. Podtrhuje ji použití výrazu eucharistó i následující řeč, v níž Ježíš mluví o "jedení svého těla" a "pití své krve" (51–58). Podobně jako na konci evangelia – po vzkříšení – i tady se Ježíš představuje jako někdo, kdo přináší člověku to, z čeho je možné žít a co život umožňuje.

Množství jídla, které bylo nakonec k dispozici, dokonce přesáhlo potřeby shromážděného zástupu, takže ještě zbylo dvanáct košů nalámaných dílů. Závěrečné sbírání chlebů ukazuje k budoucnosti, jako by hostina měla pokračovat, a tak i tímto způsobem připomíná eucharistii. K sesbírání dává pokyn sám Pán, který přišel, aby nic nepřišlo nazmar, tedy aby nezahynul žádný, kdo v něj věří. (srv. J 3, 16; 6, 39) Dvanáct košů připomíná dvanáct izraelských kmenů, celek Božího lidu, o nějž Ježíš pečuje a dává jim sebe jako pokrm přicházející z nebe, aby všichni byli nasyceni. Podobně sytil Bůh jejich předky, když putovali pouští do zaslíbené země. Souvislost se starozákonním příběhem ukáže také následující rozhovor Ježíše se zástupem lidí. (J 6, 31–33)

Po zázračném nasycení lidé prohlašují Ježíše za Proroka a chtějí se ho zmocnit a provolat ho králem. Zůstávají přitom ale v nevědomosti o tom, kým Ježíš opravdu je, a tak dochází k typickému "janovskému" nedorozumění. Ježíš nabízí sám sebe jako pokrm věčného života a lidé kolem v něm vidí spíše člověka nadaného zázračnou mocí, která by jim mohla usnadnit život na zemi. Chtějí se ho zmocnit, a uchvátit ho tak dokonce násilím, což připomíná situaci před jeho ukřižováním v Jeruzalémě. Tam se ukáže, že je skutečně král, nepotřebuje, aby ho někdo králem teprve učinil, ale jeho království není z tohoto světa. (J 18, 33–38)

Záměr, který lidé měli, nevyšel, pokus zmocnit se ho se nezdařil. Ježíš poklidně odchází na horu, odkud přišel s učedníky, tentokrát ale jde sám. Ukazuje se tak, že je Ježíš nepolapitelný, dokud nepřijde jeho hodina. Nejsou to jeho protivníci, kdo rozhodnou o jeho osudu, ale Otec sám a Ježíš, když z lásky, svobodně a dobrovolně dává život za ty, které mu Bůh svěřil. (J 10, 18)

Vrátíme-li se na začátek našeho uvažování nad textem evangelia této neděle, vidíme, že z nepatrného množství – pouhých pěti chlebů a dvou ryb – se nasytil několikatisícový zástup lidí. Nemožné se stalo skutečností. Jistě nikdo z nás nedokáže zastavit válku na Ukrajině nebo na Blízkém východě, neumíme změnit osud hladovějících v Africe nebo odstranit nemoci. Dnešní příběh ale připomíná, že někdy stačí nenápadný projev milosrdenství, laskavosti, aby přinesl nakonec velikou změnu. Boží království je skrytě přítomné mezi námi, Ježíš nás o tom ujišťuje. Není vidět, někdy po něm sahají násilníci a brání jeho šíření. Přesto právě díky nenápadným a nepatrným projevům lásky můžeme i uprostřed pouště lhostejnosti vůči Božímu slovu a poselství evangelia, zklamáváni lidmi z církve, od nichž bychom naopak čekali pomoc a podporu, pocítit jeho přítomnost.

Na každém z nás záleží, skrze každého z nás Bůh může učinit zázrak. Kéž i my přicházíme s málem, které nám bylo svěřeno, aby Bůh mohl jednat. Amen.