Hromnice – Uvedení Páně do chrámu (2. 2. 2024)

Texty:

• Mal 3, 1-4
• Žid 2, 14-18
• Luk 2, 22-40

Sestry a bratři!

Slavíme 4. neděli v liturgickém mezidobí a zároveň svátek Uvedení Páně do chrámu, lidově známý jako hromnice. Jak již tento název napovídá, zaměřuje se naše pozornost na světlo. V katolické tradici se v tento den světí svíčky hromničky, které spolu s modlitbou mají symbolicky chránit dům i hospodářské budovy před úderem blesku a ohněm.

V zemědělském roce se stal tento svátek oslavou přicházejícího jara, které se hlásí o své místo, i když noční mrazíky a sněhové přeháňky potrvají ještě několik týdnů, na horách mnohdy vydrží i do května. Přicházející změnu ročního období ukazuje i prodlužující se den. Na hromnice o hodinu více, tvrdí lidová pranostika.

V křesťanské tradici se tento svátek spojuje s událostí přinesení Ježíše do jeruzalémského chrámu a s jeho zasvěcením Hospodinu. Svou zvěstí nás svátek vrací k Vánocům, i když ho slavíme v liturgickém mezidobí. Tam, kde v kostele nebo i doma nesklidili betlém nebo stromeček o svátku Křtu Páně, dělají to právě na hromnice.

"Hle, posílám svého posla, aby připravil přede mnou cestu," volá prorok Malachiáš, a ohlašuje tak příchod Soudce a Krále. Boží svatost se nesnese s žádnou nepravostí, hříchem. Působí jako louh nebo oheň, ničí a spaluje všechno nečisté. Ještě je čas se připravit, očistit, vyznat hříchy a hledat smíření, než nastane soud.

"Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane, podle svého slova, neboť mé oči viděly tvé spasení, které jsi připravil přede všemi národy ….," modlí se chrámový služebník Simeon, když Ježíšovi rodiče přinesou své dítě do chrámu, aby jeho matka podle nařízení Zákona vykonala 40. den po jeho narození očistný obřad a svého prvorozeného aby zasvětili Hospodinu.

Duch Boží vede Simeona ve správný okamžik do chrámu a probouzí v jeho srdci víru, že jemu dosud neznámý pár přináší očekávaného Mesiáše – Soudce a Krále. Simeon, připravený opustit tento svět, se setkává s tím, kdo stojí na prahu života. Příslib, který dostal od Hospodina, došel svého naplnění. Nenaplňuje se jen osobní očekávání zbožného muže, ale zástupce starozákonního lidu dává jednoduchým gestem najevo, že Bůh v tomto dítěti nabízí svému lidu spásu. Ježíš přináší světlo pohanům a stává se slávou Božího lidu Izraele.

Simeon je obrazem člověka, který přijal Boha do svého srdce. Proto chválí Pána slovy, která se stala součástí denní modlitby církve na sklonku dne. Je prorokem, jemuž Bůh dává poznání i o budoucím údělu dítěte a jeho matky. Ježíš je světlem a slávou, ale také kamenem úrazu a skálou klopýtnutí, znamením odporu, jak se ukáže už na samém začátku jeho veřejného působení.

S jeho údělem je úzce spojena Ježíšova matka Maria. Ve víře byla vždy dál než ostatní. Už při zvěstování andělem navzdory lidsky nepochopitelnému úkolu byla schopná vyznat: "Jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle tvého slova." (L 1, 38) I když o jejím působení evangelisté příliš nemluví a ona tak zůstává kdesi v pozadí, prožívá s Ježíšem každý okamžik až k hodině kříže. Snad slova chrámového starce Simeona o meči a bolesti naznačují její pokorné přijetí role služebnice Páně vzdávající se své rodičovské autority ve prospěch poslání jejího Syna, který je také Synem Božím.

Simeonova slova potvrzuje jako druhý svědek, důležitý pro ověření pravdivosti svědectví, prorokyně Anna, zbožná vdova pokročilého věku, zastupující Boží lid sloužící horlivě svému Pánu.

Svátek Uvedení Páně do chrámu, spojený s darováním Ježíše Hospodinu je v západní křesťanské tradici dnem zasvěceného života. Řeholníci a řeholnice si připomínají své rozhodnutí pro Krista a život s ním podle pravidel svého společenství.

Aniž jsem to tak plánovala, připadl na tento den v r. 2002 obřad mého kněžského svěcení. Pokládám to za symbolické a připomínám si slib, který jsem tehdy před svědky Bohu dala. Dnes se na cestu služby jako jáhen vydává také náš kolega a bratr Mikuláš z píseckého sboru. Přeji mu, aby byl Pán vždy jeho světlem a aby také nebyl zaskočen tím, že ti, kdo k němu patří a v jeho jménu přicházejí, nebývají vždy vítáni. Zastupuje-li Maria v křesťanské ikonografii církev, pak se Simeonova slova o meči bolesti týkají určitým způsobem každého z nás.

Přemýšlím občas o bolesti a trápení, kterým procházíme, hledám jejich smysl. Snad se některým dalo předejít nebo se jim úplně vyhnout? Zkušenost, kterou jsme získali, můžeme předat další generaci. Na ní je, zda se poučí a možnému nebezpečí unikne, nebo půjde do stejného rizika jako kdysi my. Bolest jednoho ke Kristu přimkne, druhému zatvrdí srdce. Víra v Boha pronikajícího světlem své lásky každou temnotu, tak zůstává tajemstvím. 

Amen.