„Hle, zde jsem, pošli mne“ (5. neděle v mezidobí, 9. 2. 2025)

Texty:

• Iz 6, 1-8
• Kor 15, 1- 11
• L 5, 1-11

Sestry a bratři!

"Hle, zde jsem, pošli mne," (Iz 6, 8) odpovídá prorok Izaiáš na Boží oslovení v dnešním vstupním textu ze Starého zákona. Ke zvláštnímu dialogu mezi Panovníkem Hospodinem a budoucím služebníkem slova dojde na slavnostním shromáždění vítajícím Hospodina – Krále, který právě dosedl na trůn, aby se s příchodem nového roku ujal vlády a vykonal soud nad svými protivníky. Už brzy lid uslyší prorokovu zvěst a bude moct pocítit, že soud začal od domu Božího. Nejprve musí tento Boží posel přijmout pozvání.

Hospodinova svatost povzbuzuje k chvalozpěvu. Nedá se pochopit, je možné ji jen oslavovat. Prožitek proroka je tak silný, že si Izaiáš uvědomuje svůj blížící se konec. Hříšný člověk nemůže uvidět Hospodina a nezemřít. Pozemští panovníci – králové rozhodovali o životě a smrti poddaných, tím spíše Panovník nebeský. Tento král ale prokazuje svou moc také tím, že se slitovává a odpouští. I prorok je přijat, zbaven svého hříchu a připraven ke službě. Stačí jeho svobodné rozhodnutí.

A on přijímá, a to dokonce s velkou odvahou. Neslyšíme Jeremiášovy výmluvy na nízký věk, ani Mojžíšovy obavy o malou schopnost výmluvnosti. Prožitek Boží svatosti a dotyk jeho osvobozující milosti byly tak silné a zřetelné, že jim nebylo možné odolat. O přijaté dobro se Izaiáš musí rozdělit, proto se ochotně hlásí do služby: "Hle, zde jsem, pošli mne."

S podobnou naléhavostí plní svěřený úkol apoštol Pavel, když připomíná bratřím v Korintě evangelium, které sám přijal. (1 Kor 15, 1-11) Z pronásledovatele církve a Ježíšova nepřítele se stává horlivý apoštol a služebník slova považující za nejvyšší dobro svého života poznání Ježíše svého Pána. (Fp 3, 8)

Zvláštní okolnosti povolání prvních učedníků Páně, jemuž rovněž předchází setkání s Boží svatostí a poznání vlastní nedostatečnosti a nehodnosti vstupovat do Boží blízkosti, líčí dnešní úryvek evangelia.

Přestože apoštol Petr Mistra zná a ví o jeho schopnosti uzdravovat, má k němu důvěru, toto vše jako by nestačilo k jeho rozhodnutí pro službu Božímu Království. K němu dojde až po zázračném rybolovu po noci marného čekání na úlovek. Pánův příkaz: Zajeď na hlubinu a spusťte své sítě k lovu (L 5, 4) se v takové chvíli zdá být nerozumný. Jestliže Šimon jako zkušený rybář přesto poslechne, dává tím najevo, že svému Mistru věří. (L 4, 39) Projevená důvěra nepřinese zklamání, naopak! Úlovek je naprosto mimořádný, takže hrozí protržení sítí, na pomoc musí přispěchat společníci z druhé posádky a lodě jsou tak plné, že se téměř potápí. Šimon Petr dostává jasné, čitelné znamení.

"Odejdi ode mne, Pane, vždyť jsem člověk hříšný," klaní se v kající úctě Petr svému Pánu. Ježíš už není jen Mistr, ale také Pán, Petr ví o jeho sounáležitosti s Bohem. Uvědomuje si také, že není hoden patřit k tomuto Pánu, je člověk hříšný.

Šimon zažil cosi mimořádného, zakusil Boží moc, přítomnost, přesto uslyší v reakci na své pokorné vyznání: Neboj se! Stejná útěšná slova zaslechne od anděla Zachariáš, Maria nebo apoštol Pavel. Kde je při díle Bůh, není třeba se bát.

Slova pověření: od této chvíle budeš lovit (tedy zachraňovat) lidi před jistou zkázou (L 5, 10) nejsou příkazem, ale proroctvím o budoucí apoštolské činnosti Šimona Petra. Petr Boží nabídku přijímá a na znamneí souhlasu symbolicky on i jeho druzi zanechávají loďku u břehu a opouštějí sítě. Rybářské náčiní už nebudou potřebovat.

Sestry a bratři, okamžik Božího povolání zůstává zahalen tajemstvím. Každý služebník církve si podobným procesem projde. Od počátečního zájmu o dění na oltáři a čtení z bohoslužebných knih až po přihlášku na teologickou fakultu a žádost o jáhenské nebo kněžské svěcení. Jakkoliv se na vzniku budoucího povolání mohou podílet rodinní příslušníci nebo nejrůznější služebníci nebo vzory z křesťanské literatury, je cesta každého jedinečná a musí ji projít sám s modlitební podporou církve.

Ani přijetí svěcení a složení slibu před bisupem a dalšími svědky nezbavuje služebníka závazku o své povolání pečovat, aby nevyhaslo a jeho služba aby se nestala prázdnou rutinou. Proto obnovujeme kněžské sliby a konánme duchovní obnovy, vzděláváme se a vyhledáváme duchovní doprovázení.

Také všech nositelů obecného kněžství, tedy všech věřících se týká závazek pečovat o povolání ke křesťanskému životu. Jaký Boží dům najdou hledající, když přijdou do poloprázdného kostela nebo modlitebny a setkají se s lidmi, kteří jim možná podají svědectví o zašlé slávě církve starých časů, ale neřeknou jim nic o Boží lásce a o svém důvodu, proč se stali křesťany.

Bratr biskup Lukáš naznačil ve svém rozjímání o církvi budoucnosti svou představu, když napsal: "Mám sen o církvi, která sdružuje malé "základní buňky", živé buňky Kristova těla. Každá má svoje obdarování, doplňují se navzájem a společně tvoří záchrannou síť."

Při dnešní bohoslužbě tedy smíme poděkovat za své povolání k životu s Kristem, za naději věčného života a za možnost slavit Boží tajemství. Budeme-li ve své víře upřímní, jistě existuje i pro naše nepočetné společenství naděje, že ho Pán zachová a přidá k němu nové služebníky. Amen.