Chléb z nebe (18. neděle v mezidobí, 4. 8. 2024)

Texty:

• Ex 16, 2-4. 9-15
• Ef 4, 1-7. 11-16
• Jan 6, 26-35

Modlitby:

1/ Bože, přítomnost sportovců z Izraele a Palestiny i nezávislých soutěžících z Ruska a Běloruska na Olympijských hrách v Paříži vzbuzuje emoce i otázky. Ani v době olympiády není mír, jak bylo zvykem v antickém světě. Válčí se na Ukrajině i na Blízkém východě. Modlíme se za mír i v tento čas, kdy první stránky zpravodajství zaplavují zprávy o dění v Paříži. Smiluj se, Hospodine nad námi, když si nevážíme daru života, nedokážeme spolu jako lidé komunikovat, nehledáme cestu smíření ani ve své rodině, ani na mezinárodní úrovni. Odpusť nám, Pane.

2/ Pane, modlíme se za lidi, kteří se v životě zásadním způsobem zmýlili. Učinili v mladém věku rozhodnutí, kterého ve středním věku litují, nenacházejí ve zvoleném životním stavu nebo povolání naplnění a štěstí. Prosíme tě, Bože, za novou příležitost změnit svůj život, najít radost i spokojenost, nechat uzdravit rány v duši, které způsobili jiní lidé svým necitlivým hodnocením, svými soudy. Smiluj se, Hospodine!

3/ Bože, prosíme tě za starší lidi, kteří celý život pracovali a starali se o rodinu. Když přibyly roky a děti odešly z domu, zůstali sami se svými nemocemi a se svými černými myšlenkami, cítí se být sami, opuštěni a ztraceni. Pohled zpátky jim mnohdy přináší pocit nenaplnění a zklamání, životní prohry i vtíravé otázky, co bylo špatně, kde udělali chybu? Prosíme tě, Pane, za pokoj pro všechny, kdo se zbytečně trápí, přičítají si vinu, která jim nepatří. Modlíme se za podporu církve pro všechny potřebné, kteří v ní touží nalézt smíření a odpuštění i novou naději do budoucna, chtějí objevit skrytý smysl svého marného hledání a trápení. Smiluj se, Hospodine, nad těmi, kdo tě s důvěrou hledají!

4/ Pane, prosíme za nemocné, jejichž úděl nás usvědčuje z marnivosti a pýchy, z nedostatečné pokory i vděčnosti za to, že jsme sami zdraví a máme možnosti, které nemocní nemají. Prosíme za tvou zvláštní blízkost v jejich životním trápení, za útěchu pro ty, kdo po ní touží. Smiluj se, Hospodine!

5/ Modleme se za církev, aby byla přístřeším duše, nabízela pomoc a podporu hledajícím a trpícím, aby její služebníci přinášeli pokoj a naději i tam, kde z lidského pohledu žádná není. Prosíme za to, aby se církev moudře rozhodovala o tom, koho službou kněžství pověří a vyšle ho na Boží vinici. Modlíme se za služebníky, kteří jsou unaveni poledním horkem své služby, frustrováni z toho, že jsou jejich kostelní lavice prázdné, přestože věnovali studiu a věnují pastoraci a přípravám potřebný čas a energii, cítí se být sami a opuštěni, protože s nikým nesdílejí svůj život nebo jim jejich partneři a partnerky nerozumějí, jejich víru nesdílejí. Pane Ježíši Kriste, dobrý pastýři, chceme ti s důvěrou předkládat všechny své bolesti a starosti, toužíme se nechat vést tvým Duchem, toužíme po pokoji pro svou duši. Smiluj se, Hospodine!

Sestry a bratři!

Základní potravinu – chléb, připravovaný z mouky a vody a dalších ingrediencí pečením není třeba příliš představovat. Znali ho už lovci a sběrači minimálně před 14 tisíci lety a v různých podobách se s ním setkáváme snad ve všech kulturách podnes. V přeneseném smyslu ukazuje k obživě, živobytí. Zatímco se první lidé podle vyprávění Knihy Genesis o chléb starat nemuseli, po pádu do hříchu je jeho získávání spojeno s námahou: "V potu své tváře budeš jíst chléb…" (Gn 3, 19a) Prosba o chléb je součástí Otčenáše, základní modlitby. V něm jde o chléb vezdejší, což může znamenat chléb pro to, co je jsoucí, tedy co je teď – chléb pro tuto chvíli, dnešní příděl. Může jít také o každodenní příděl, chléb k tomu, abychom byli, tedy potřebný k životu, na přežití. Jiný, filozofický výklad, chápe tento chléb ve vztahu k nadpřirozenu; jde o chléb přesahující jsoucno určený k tomu, abychom byli zachováni. Vedle těchto základních významů jsou ještě další výklady, které mluví o chlebu na přicházející tedy zítřejší den. Jako bychom prosili o dostatek jídla na další den. A konečně tu také můžeme myslet na přicházející věk, slíbenou budoucnost. Její přicházení pak připomíná večeře Páně. Buď v prosbě o chléb myslíme na nutnou obživu, nebo si říkáme aspoň o kousek Božího království, o jeden dílek zaslíbené budoucnosti už dnes.

V dnešním slovu evangelia podle Jana Ježíš nabízí pokrm zůstávající pro život věčný, který je víc než chléb, který jedli na poušti otcové shromážděného zástupu. (27) Lidé naslouchající Ježíšovi připomínají nebeskou manu padající z nebe pro Izraelity na jejich pouti do zaslíbené země. (Ex 16, 1n) Chléb z nebe (mana) se tehdy stal důkazem Boží péče a zároveň i zkouškou. Lidé se měli učit důvěřovat Bohu a nepropadat pokušení hromadit si chléb do zásoby. Byl znamením Boží přítomné milosti a zaslíbením nového věku, nového života.

Jako kdysi na poušti i v Ježíšově čase lidé myslí více na věci časné než věčné. Hledají Ježíše ne proto, že je Mesiáš, ale spíše proto, že zázračně nasytil zástup. (J 6, 1-15) Nasycení nedokázali přečíst jinak než jen jako utišení hladu, nastalo se jim znamením ukazujícím k hlubší skutečnosti. (26) Ježíš vybízí zástup k úsilí o pokrm zůstávající pro život věčný. Běžný chléb stačí na udržení života, který stejně spěje ke konci. Chléb, který nabízí Ježíš, zachovává pro život věčný. Učitel z Nazareta vyzývá k tomu, aby lidé usilovali, pracovali o pokrm, který jim dá Bůh. Jde o jiný chléb, než o jakém se mluví v proroctvích knihy Genesis. Tento chléb není pouze výsledkem lidské námahy, ale člověk ho dostává z Boží milosti jako nezasloužený dar. (27)

Za dárce trvalého pokrmu Ježíš prohlašuje Syna člověka, jemuž jeho Otec, Bůh, vtiskl svou pečeť. Ježíšovi současníci v něm ale nejsou schopni vidět ani Syna člověka, který má být vyvýšen, ani Božího Syna, který od počátku zpřítomňuje Boha. S překvapivou samozřejmostí si Ježíšovo slovo o věčně trvanlivém pokrmu vykládají jako výzvu konat skutky Boží. Jde-li o podíl na věčnosti, je přeci třeba starat se o Boží věci: účastnit se jeho díla, dělat to, co si přeje a co má budoucnost. (28) Ježíš v zásadě jejich návrh přijímá, jen ho upřesňuje. Bůh si přeje, aby věřili, že on je tím, koho poslal. (29)

A lidé se znovu dožadují dalšího důkazu – znamení, jako by právě takový skutek působil víru. "Co dokážeš?" ptají se Ježíše. Zázračné nasycení zřejmě jako znamení nepřečetli. Chtějí něco, co přichází přímo z nebe, i když mají před sebou Ježíše, který podle Janova evangelia sám z nebe sestupuje. (J 3, 13) Ironie osudu…? V Janově evangeliu spíše obvyklá situace.

Tazatelé odkazují k Mojžíši, jako by dárcem chleba byl on, zatímco skutečným původcem sycení na poušti byl Hospodin, kterého zde Ježíš nazývá svým Otcem. Jejich pozornost se upíná k chlebu, jako by byl přístup k věčnému životu záležitostí elixíru mládí, zázračného prostředku, z něhož neubývá…: "….dávej nám ten chléb stále." (34)

Ježíš na úvahy Izraelitů odpovídá dalším ze svých výroků: "Já jsem chléb života, kdo přichází ke mně, nebude nikdy hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit." (36) Tím skutečným a jediným chlebem života je sám Ježíš.

Pane Ježíši Kriste, děkujeme ti za dar víry, bez něhož by náš život nedával smysl. Děkujeme za to, že nám nabízíš chléb z nebe, smíme přijímat duchovní pokrm a nápoj – tvé Tělo a Krev, aby v nás rostl život, který jsi do nás vdechl ty sám – život věčný. Amen.

(Zdroj fotografie: Unsplash – Kate Remmer)